Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

Děti současné mrazy asi vnímají jinak, než já. Zhruba ve stejný okamžik, kdy jsem si na nástupišti ulamoval z obličeje rampouchy, u kiosku plakala holčička "Nééé, maminko, není zima na zmrzlinku..."

Dnes jsme byli potupného čekání ve stojícím vlaku ušetřeni. Pro jistotu totiž nepřijel vůbec. Náš zákazník, náš pán. Aspoň jsme ale mohli zajít na snídani do nádražky, beztak jsme tu naši pajzičku poslední měsíce nějak zanedbávali.

Snídaňový rohlík podražil o pětikorunu, cena piva setrvalá...

Poslední dobou rčení čert sere na jednu hromadu začíná v mém případě silně získávat navrch před optimistickým do jednoho místa dvakrát neuhodí.

Můj dnešní ranní vlak totiž utichnul v lokalitě zhruba někde mezi Krejcárkem a Invalidovnou. Spousta křižujících se mimoúrovňových kolejí, vysoké příkré náspy pokryté ledem, civilizace ve všech směrech daleko, mráz jako na Sibiři.

Po pěti minutách hlášení: "Vážení cestující, z důvodu poškozené troleje zde budeme stát asi dvacet minut."

Po půl hodině další hlášení: "Vážení cestující, z důvodu přerušení proudu v troleji vám musím vypnout světla a topení". Jako vedlejší efekt vypnutých světel(?) došlo k odblokování a otevření všech dveří mezi vagóny (asi abysme se neudusili) a současně k zablokování dveří na záchody. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Když se vnitřní a venkovní teploty zhruba vyrovnaly, skupina pubertálních dívek na pokraji hysterie se jala na chodbičce močit do PET lahve. Vzhledem k jisté anatomické nedokonalosti žen proti nám normálním lidem se jejich úspěšnost pohybovala odhadem někde mezi pěti a deseti procenty. (Až teď si se smrtelným potem stékajícím po zádech uvědomuji, že jsem na tom mohl být mnohem, mnohem hůř. Ráno jsem se totiž rozhodoval, jestli si zajít na velkou ještě doma a pak muset trošku popoběhnout, nebo jít na vlak rozvážným krokem jako seriózní pán a pokusit se nevyhnutelné vydržet až do práce. Naštěstí, NAŠTĚSTÍ zvítězila první varianta.)

Pan průvodčí po padesáti minutách (všechna čest, že se mezi cestující vůbec odvážil - možná se potřeboval zahřát chůzí): "Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat. Dopředu nemůžeme a zezadu jsme zablokovaní dalším vlakem. Prý pro nás někdy (!) pošlou mašinu. Ven vás ale pustit nemůžeme, je to tady pro chodce hrozně nebezpečné". Na mobilu spouštím hru Great Little War Games , která se vyznačuje velkou hardwarovou náročností a tudíž i spotřebou baterie. Jako vedlejší efekt se ovšem mobil silně zahřívá, což je přesně to, co právě potřebuji.

Po hodině a půl baterie dochází a stejně tak i naše trpělivost. Následná revoluční vlna má za následek vypáčení dveří vlaku a hromadný exodus polozmrzlých cestujících (viz video dole). Moc bezpečně jsem si nepřipadal, ale lepší zemřít v boji o život, než zmrzlý na pochcané podlaze.

Zcizený panák whisky a ruce ponořené do džbánu s teplým čajem pak v práci daly zapomenout na předchozí útrapy...

Nádražní rozhlas: "Upozorňujeme cestující, aby dbali své osobní bezpečnosti a ...". Zbytek hlášení (tj. "... nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku") je přehlušen dusotem stovek párů nohou beroucích perón útokem.

Já to samozřejmě nedělám. Pokyny oprávněných osob neignoruji a nerad se nechávám unášet stádem. Já už v kolejišti čekám dlouho před hlásáním.

Seznam faktorů ovlivňujících jízdní řád našeho autobusu (viz Za mlhy nejezdí - 21. listopadu 2011) považuji za nutné rozšířit o následující: pan řidič má periodu.

U jednoho z autobusů občas špatně dovírají přední dveře. Všichni normální řidiči to řeší tak, že se natáhnou, klepnou do nich a během pěti vteřin můžeme jet. Ne tak dnešní nešťastník. Nedosti na tom, že už k nám na zastávku přijel hodně pozdě (zpožďující faktor č. 5 - vítr), on ještě schválně zdržoval i odjezd. Od všech nastupujících cestujících vyžadoval strikní specifikaci cílové stanice (zvláštní vzhledem k tomu, že jsme nastupovali na předposlední zastávce jeho trasy) a než by do těch zpropadených dveří drcnul rukou, raději je (s výrazem ublížené mstící se manželky) sedmnáctkrát otevřel a zavřel. Značně stresující situace pro všechny cestující, kteří tímto ztráceli poslední zbytky naděje na stihnutí navazujícího vlaku.

Nemůžu si pomoci, ale strašně mi to připomíná něco takového:

Na včerejší notečku

Za včerejší vykvikování jsem byl ráno po zásluze potrestán. Dnešní zpoždění autobusu už nebylo vykompenzováno ani zpožděním navazujícího vlaku. Dalo se to pochopit, autobusem se přepravovala celá školka až od někud z Hradištka.

Strašně mně ale nas*al jeden brunátný důchodce (Já toho dědka znám - jezdí pravidelně a na celý autobus plný dětí vyřvává perly typu hazlové zasraní, kurvy zlodějský¹ a za komunistů bylo líp. Takhle napsáno to moc nevybočuje z běžného průměru, ale u něj jde spíš o formu, než o obsah. Momentálně neznám nepříjemnější osobu.), který v okamžiku, kdy byla ještě polovina lidí venku před autobusem, zařval "Už se sem nevlezou, zavřete dveře a jeďte!". Nakonec se nevlezli jen tři, ale dědek byl rudý vzteky.

¹ většinou se jedná o Topolánka a Kalouska

Já z něj ostatně taky. A ještě to přiživil na konečné zastávce, kdy se z místa u okýnka snažil z autobusu vystoupit jako první (přes spolucestujícího sedícího u uličky a deset tisíc lidí taktak stojících maximálně na jedné noze). Všichni postižení se zatnutými zuby nechali zvítězit jejich dobré vychování, ale na mně už toho bylo moc.

V kolektivních sportech by se tomu dalo říkat třeba bodyček či odmítnutí; v každém případě ale přeze mně neprošel. V ten moment mi tepová frekvence klesla z dvousetpadesáti na šedesát a na celou půlhodinu strávenou čekáním na další vlak se mi na tváři usadila Mona Lisa (ha - právě jsem vyřešil záhadu oné usmívající se dámy!).

Ani za mrazu. Ani za deště. Ani ve vedru. Ani za prudkého větru.

Jindy se teoreticky může stát, že přijede. A první pondělí každého druhého desetiletí může dokonce přijet i na čas.

Středočeská autobusová doprava.

... a na zpožděné autobusové přípoje nečeká.

Člověk si tak v sedm ráno musí najít jiný vhodný způsob využití volného času.

Dnes už to vypadalo, že nebude ani fotka, ani příběh. Nakonec jsem fotku udělal v rychlosti půl vteřiny před vyběhnutím z výtahu (momentálně ji beru spíš jako nápad na nějaké budoucí focení), a příběh se mi bohužel přihodil večer ve vlaku.

Díky léčivým účinkům Zlatopramenu jsem si právě odskakoval, když jsem venku na chodbičce před záchodem uslyšel nějaké divné zvuky. Otevřel jsem dveře a tam stál totálně zelený pán, který mi bez varování zaútočil šavlí na nohy. Nechápu jak, ale jeho zákeřnému útoku jsem se na poslední chvíli vyhnul. Bleskurychle jsem vyklidil bitevní pole. Zklamaný sok se ještě chvilku v chodbičce oháněl šavlí a pak zbaběle zmizel v kabince.

Tomu říkám štěstí v neštěstí - kdybych ze záchodu vyšel o deset vteřin dřív, nablil by mi přímo do obličeje...

Nevěřte nikomu, kdo říká, že veřejná doprava je nuda.

Vepříkův koutek

90.4 kg.