Situace: pidivesnička o pár číslech v údolí uprostřed lesů, hospoda osmé kategorie, pivo sice není špatné, ale dovnitř aby člověk chodil v holinkách a v gumových rukavicích. Silně se doporučuje konzumace pod širým nebem (když to povětrnostní podmínky dovolují, jinak je lepší se onomu místu vyhnout).
Venku se občerstvují babička s dědečkem (mladí čerství důchodci, aby si někdo nepředstavoval devadesátileté kmety), jejich děti a děti jejich dětí. Pětiletá vnučka se autonomně pohybuje po areálu (leze po průlezkách, hromadě dřeva, shnilé střeše nebo něčem podobném).
Na babičku začíná volat příroda. Jelikož si dnes jak na potvoru nevzala holiny, gumový plášť a rukavice, rozhodla se odskočit si do blízkého mlází.
Najednou odpolední siestou líné osady pronikne zvonivý vnuččin hlas, ozývající se odněkud ze střechy polorozpadlé kůlny, kam předtím vylezla po kose opřené o zeď:
"Ahóóój, babííí, já ti vídím záda... Jééé, a taky kousek PRRDELEÉÉÉÉ!!!"
