To jsem takhle jel s dětma a sousedovic Toníčkem na Duhové hřiště (vulgo Duháč).
Dějepis mi nikdy nešel. Obzvláště datumy.
Po víkendu, kdy jsem se několikrát po sobě velice pěkně zchotěbořil, toho moc vyplodit nedokážu.
Původně jsem ani dnes nechtel nic psát, ale pak mě ráno pobavil Facebook, tak se s váma podělím.
Předevčírem jsem na chviličku - skutečně snad jen na minutu - půjčil mou novou dé-šetset-desítku jiné osobě. A to byla…
České dráhy se snaží seč mohou, aby mě - v rámci režijního jízdného - neustále překvapovaly.
Z důvodu vrcholících školních výletů jsou ranní vlaky na Prahu plné řvoucích dětí.