Proč se pokaždé musí najít nějaký PITCHUS, který se narve k expresní pokladně s nejnapěchovanějším vozíkem, jaký si jen lze představit?

Fronta u pokladny v Bille, zákaznice neúspěšně zápasí s platební kartou.

České dráhy se snaží seč mohou, aby mě - v rámci režijního jízdného - neustále překvapovaly.

Z důvodu vrcholících školních výletů jsou ranní vlaky na Prahu plné řvoucích dětí.

Zvýšená úmrtnost slonů

Vůbec nevím proč, ale právě jsem si vzpomněl na jednu historku, kterou mi takhle ve tři hodiny ráno vyprávěl jistý taxikář.

Takhle náročnou cestu do práce jsem už dlouho neměl.

Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

Děti současné mrazy asi vnímají jinak, než já. Zhruba ve stejný okamžik, kdy jsem si na nástupišti ulamoval z obličeje rampouchy, u kiosku plakala holčička "Nééé, maminko, není zima na zmrzlinku..."

Dnes jsme byli potupného čekání ve stojícím vlaku ušetřeni. Pro jistotu totiž nepřijel vůbec. Náš zákazník, náš pán. Aspoň jsme ale mohli zajít na snídani do nádražky, beztak jsme tu naši pajzičku poslední měsíce nějak zanedbávali.

Snídaňový rohlík podražil o pětikorunu, cena piva setrvalá...