V sobotu jsem měl v plánu vařit pivo. Celou akci jsem s dostatečným předstihem nahlásil na příslušných místech, ale co čert nechtěl, hned od samého rána jsem měl opět na talíři malování té naší chodbičky. Panenko skákavá - jsem snad retardovanej, abych to musel pořád a pořád a pořád kolem dokola každý tři měsíce poslouchat?
Ale teď už se ve mně něco zlomilo; byla to ta příslovečná poslední kapka. Chtěla válku, má ji mít. A jelikož nejlepší obranou je útok, tak jsem tu pitomou chodbičku za dopoledne vymaloval.
(kdyby mi nepomáhal Jáchym, mohl jsem to mít za poloviční dobu, ale z pomstychtivosti jsem ho nechal cákat barvou (nejen po stěnách) a navíc jsem tím vlastně ještě pohlídal 50% našich dětí)
To protivníkovi vyrazilo dech takovým způsobem, že jsem měl po zbytek dne klid. A jelikož jsem se po vyhrané bitvě nacházel v blahosklonné náladě, ještě jsem rodině i oběd uvařil (rozuměj - jsme šli na oběd k nám do hospody).
P.S. Když vařím pivo, snažím se nebýt pod vlivem, páč pak dělám chyby. Ale tentokrát jsem při obědě lupnul dvě Plzně na oslavu vítězství a jak jsem byl načatej, tak jsem během sládkování dorazil zbytek z basy Chotěboří. Povím vám - tentokrát mi to vaření tak rychle uteklo, že kdybych ráno neobjevil své rukou psané poznámky, ani bych si nezpomněl, co (a že vůbec) jsem vařil...
