V každém zkouškovém období se nás vždycky na zápočty, zkoušky či státnice hlásilo několik. Přesnou hodinu exekuce jsme netušili ani náhodou - s troškou štěstí jsme předem věděli pouze to, jestli jdeme dopoledne, nebo odpoledne. Což mělo za následek to, že před každou zkušebnou se ráno shromáždila celá naše skupina bledých a na sračky vystresovaných uzlíčků nervů.

Každých pár minut se ozvalo vyděšené zaječení typu „Ježíš, teď jsem úplně zapomněl, kolik se chovalo velbloudů v roce 1972 v Saúdské Arábii!“

(ano, pamětníci již tuší. jednalo se o oblíbený předmět geografie světového hospodářství, který se i dlouho po revoluci stále vyučoval podle pětatřicet le staré a neuvěřitelně tlusté knihy plné statistických údajů o produkci úplně všeho ve všech státech světa vtipně rozdělených na kapitalistické, socialistické a rozvojové. a jelikož i sám autor učebnice musel - ač nerad - uznat, že se již může jednat o lehce zastaralé údaje, nemuseli jsme se je učit s přesností na jednotky, ale stačilo s přesností na stovky)

V ten moment jsme si my všichni ostatní s hrůzou uvědomili, že jsme to Ježíš taky vlastně úplně zapomněli, bleskurychle jsme otevřeli knihy a velbloudy se doučili. A tak to šlo celý den, což k duševní rovnováze odsouzených nijak zvlášť nepřispívalo.

Po několika zkouškách jsem dospěl k závěru, že mám v zásadě dvě možnosti. Buďto pokračovat v zaběhnutém systému a za pomoci opakovaných koňských dávek adrenalinu a do nebe vyšroubované hladiny stresu si na poslední chvíli teoreticky osvěžit nějaký zapadlý střípek informace nesmírně důležité pro potenciální absolvování zkoušky (a riskovat žaludeční vředy - v lepším případě), nebo se od té kolektivní paniky nějak odříznout a spolehnout se znalosti nabyté v předchozích zkouškových týdnech.

Jelikož mám poměrně dobře vyvinutý pud sebezáchovy, vybral jsem si druhou možnost. 

Na těch chodbách hrůzy jsem postával dál. Ale kolektivního honu za Ježíš zapomenutými údaji jsem se už nezúčastňoval. Podařilo se mi pokaždé spustit jakýsi vnitřní štít (nebo hledí, chcete-li), který sice dovnitř propouštěl světlo a zvuky, ale prohnané nějakým deformačním filtrem. Viděl jsem, slyšel jsem, ale nevnímal jsem. Za touto hradbou jsem byl schopen bránit pozice klidně celý den, srdeční tep jsem si udržoval na vegetativní úrovni a nerušen kolektivní panikou jsem v relativní pohodě čekal na zkoušku.

No vidíte - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Štít mám pevně spuštěný už druhý den a začínám mít pocit, že v bojové pohotovosti už drží sám od sebe - ani jej nemusím vědomě přiživovat. Je to zdravé? Nevím, ale je mi to u prdele, za štítem je fajn...

P.S. Proč zrovna Exorcist? No protože to je jméno piva z dnešní fotky. Na typických Illegal Beer proužcích ;)