Emy hlášky

Volné obrazové pokračování včerejška aneb Stejná fotka o den později.

Ještě navážu na včerejší příběh.

Večer, po malování celý utahaný, jsem si ke zprávám otevřel jednoho lahváče na uklidněnou. Ema to uviděla, zamračila se a povídá:

"Ty s dáváš navečer pivo?!? To bys neměl, táto. Já si dávám jenom šťávu nebo vodičku..."

P.S. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli fotku barevnou, nebo černobílou, tak přikládám obě.

Místo: doma, čas: kolem páté hodiny odpolední, osoby a obsazení: Ema, máma (pouze v roli statisty).

"Budeme dnes s dětma ve školce hajlovat".

... ale už hodně abstraktní díky několikanásobným odrazům v různých reklamních plochách. 

Rozpolcená osobnost

"Ti budó kókat, viď?" - neomylné znamení, že po prázdninách trávených v různých koutech republiky nastal čas k návratu domů.

... mě čím dál častěji nutí meškat poslední autobus, takže mě pak osoba těhotná blízká musí vozit autem na nádraží.

Dnes ráno mi Eminka přinesla na převlečení medvěda (chlupaté plyšové zvíře, co se jen tak tak vleze do jejího oblečení).

"Eminko, proč má medvídek každou ponožku jinou?"

"No, aby nebyl takovej Francouz, tak je má jiný." WTF???

Jak jsem slíbil 17. srpna, vkládám zrcadlovkový remake. Třeba vás ochladí v tomhle počasí, kdy už ani pivo neosvěžuje...

A když už tu máme archivní fotku, přidám i archivní příběh (doufám, že tady ještě není).

Vždy, když v neděli večer odjíždíme od rodičů, dědeček běží kolem auta, zběsile buší do oken, dveří i střechy a pokřikuje na Emu upoutanou do sedačky různá hesla.

Posledně hulákal něco, co si už sice nepamatuju, ale znělo mi to, jakoby citoval texty z náhrobních kamenů. Chtěl jsem mu oplatit stejnou mincí, tak povídám Emě "Emi, řekni dědečkovi, ať tu odpočívají v pokoji".

"Dědečkůůů, máte si s babičkou lehnout do obýváku!"

Emu nám letos z kapacitních důvodů ve školce přeřadili do předškoláků. Soužití se staršímy dětmi má na ni (z mého pohledu) dva dopady. Dobrý - hodně se od starších dětí přiučí (aniž by vždy zcela pochopila podstatu) a špatný - hodně se od starších dětí přiučí (aniž by vždy zcela pochopila podstatu).

Třeba včera večer jsme spolu šli obhlížet světelnou předvánoční výzdobu. U sousedů byla tma, což okomentovala "Tady nesvítí, podobně pravdě nejsou doma". Potom dostala čůrání a těsně před koncem mi s usměvem sdělila, že "fuj, málem jsem se i posrala".

...dnešní text s fotkou v podstatě nesouvisí, ale co...

Jednoduchoučká nahrávka na smeč: "Eminko, podívej, venku začíná padat snížek" (s očekávanou odpovědí ve stylu "jéé, budeme stavět sněhuláka").

Nechytatelný return: "No jó, tatínku, tak to zase budeš muset odhrnovat, žé?"

Druháci a jejich paní učitelka, všichni totálně vyčerpaní z těch nekonečných čtyřhodinových šichet, se rozhodli, že místo vyučování pojedou do kina.

Z nepřetržitého ranního toku informací (ve smyslu že Ema nezavře pusu ani při jídle) mi v paměti (ani nadechovat se nepotřebuje) utkvělo (mluví i při čištění zubů) následující (dokonce i ze spaní):

V pátek se nešlo do školky, protože podle paní učitelky byl svátní státek. Co si z toho může čtyřleté dítě vybrat, netuším...

Eminka musí často čelit zvídavým otázkám stran jména a pohlaví budoucího sourozence. Všechna čest, čelí jim s ledovým klidem a odpovídá kolikrát značně nečekaně.

Docela dobrá a univerzální odpověď například je "miminko bude bratříček Klárka". A skupinku maminek jednou ve školce silně znejistila tvrzením, že "miminko se bude jmenovat Davídek Válek" (podotýkám, že nejsme Válkovi).

Ema se tak nějak samovolně (dotazovací metodou - "Tatííí, a co je tohle za písmeno?") naučila rozpoznávat velká tiskací písmena celé abecedy.

Nějak mě opustilo fotografické oko. Jestli tento stav znáte, tak víte, že nemá cenu se do focení nutit násilím.

"Tatínku, viš, co jsme s maminkou koupili Nikolce?"

Ani nevím, proč jsem tohle tenkrát fotil. Vlastně vím, proč jsem to fotil, ale nechápu, proč jsem to už dávno nesmazal.

Denní banalitky

Složit zahradní trampolínu je úkol mentálně a hlavně fyzicky mnohem náročnější, než bych čekal. Ve tři hodiny odpoledne, těsně před tím, než jsem hodil ručník do ringu, se dílo zázračně podařilo. V ten moment se soused zeptal Emy, od koho trampolínu má. Na to jsem čekal celý den, takže jsem začal hrdě vypínat vyčerpanou hruď, která mi ale zase rychle splaskla po její odpovědi: "No od toho pána, co ho známe". Veškeré zásluhy si tak nespravedlivě připsal řidič PPL.

V podvečer jsme všichni sedli na kola (kromě Jáchyma, který sednul do vozíku) a jeli jsme na chvilku na takzvaný Duháč(dětské hřiště v Čelákovicích vybudované duhovou energií ČEZ, nebo tak nějak). Ema poprvé jela tak dalekosama, na což byla patřičně hrdá. Na každého kolemjdoucího tudíž mohutně zvonila a řvala AHÓÓÓJ!

Večer ve zprávách Emu zaujala reportáž o pánovi uštknutém zmijí. Při koupání mi pak vyprávěla, že pán má tlustej kotník, protože ho kousla žížala.

O víkendu jsme naložili děti do auta a vydali jsme se na bazén.