Vepříkův koutek: (ostudná) startovací referenční hodnota činí i ranní stolici navzdory 91,9kg.

Začneme tedy s tím, že trošku omezíme pivo a lehce ubereme na velikosti porcí. O nějakém zdraví nebezpečném pohybu bychom prozatím neuvažovali, extrémní praktiky zařadíme až v okamžiku, kdy konvenční metody omezování váhy neuspějí.

P.S. Naštěstí jsem si překlepu všimnul dřív, než jsem článek uložil, ale chybělo málo a dnešní text mohl začínal slovy "Vepříkův koitek".

Tak a dost, takhle to dál nejde, začínám hubnout.

I když sloní řízek přes celý talíř a domácí bramborový salát v Hybernii s tankovou Plzní si ještě naposledy prostě dát musím, stejně jako sedmero koštů v pivním Muzeu na oslavu nákupu nového auta. A když už jsme v tom, Zlaťoušek do vlaku rozhodně uškodit nemůže a Kozlík u sousedů má nakonec vyloženě léčivé účinky.

Takže hubnout začneme až zítra... Nebo v pondělí, nebo tak někdy...

Dnes jsem se chtěl původně rozhořčovat nad tak zvanými privátními bankovními poradci, kteří po dvou dnech práce nabídnou VIP :) zákazníkovi produkt vyladěný přesně na míru, jehož více než plnohodnotnou variantu jsem si byl i jako naprostý laik schopen po hodině brouzdání po internetu sehnat o 35% (!!!) levněji. Fakt díky za takové poradenství.

Pak jsem se ale velkoryse rozhodl, že nikoho ponižovat nebudu. A toto rozhodnutí jsem se s Pavlem v podvečer, těsně před odjezdem vlaku, vydal zpečetit rychlým Zlatopramenem (ano, tím slevněným za pětadvacet). Ten nám ale slečna(?) zákeřně natočila do nepřenosného skla, takže jsme měli tři minuty na konzumaci a objednání další rundy - tentokrát už doopravdy putovní - do vlaku. Nejlepší rozhodnutí kolikrát bývají ta, která za vás učiní někdo jiný. Škoda přeškoda, že v Čelákovicích už mi před přestupem na autobus nezbýval žádný čas, nová nádražka dnes lákala měrou nevídanou.

Proč jsem, u všech všudy, zase skončil u piva???

"Tady jsem ti tatínku namalovala obrázek. Vidíš, kříž. To znamená, že se máš na zimu teple oblíkat."

Raději v tom nebudu hledat žádné dvojsmysly...

Dnes jsem obíhal daňovo-sociálně-zdravotně pojišťovací úřady. Nebýt toho, že si tam nahoře v nepravidelných (nicméně relativně častých) intervalech hrají škatulata s umístěním klientských center (asi aby udrželi občany ve střehu a dobré duševní kondici), měl bych to celé za sebou během slabé tři čtvrtě hodinky.

Nevím, co se dnes dělo, ale všechny úřednice byly příjemné, samovolně radily a usmívaly se. Prim v tomto ohledu ovšem hrála drobná slečna Ivanka ze zdravotní pojišťovny, která se mi v dobré víře marně snažila poradit stran procesu přihlášení novokojeněte do řad jejich pojištěnců. Po celou dobu ale mou pozornost neustále rozptylovala její, ... no, nevím jak jinak to vyjádřit, ... přátelská prsíčka.

No, a je to venku. Fuj, to jsem ale prasák!

Dobrá zpráva: na nádraží zlevnili Zlatopramen z 27,-Kč na 25,-Kč.

Špatná zpráva: o půl šesté tekla z pípy už jen pěna.

Neutrální zpráva: paní se kála takovým způsobem, že nám vnutila dvě plechovky s citelnou slevou.

No jo, já vím, žádnej zázrak, ale ani Picasso by nedokázal namalovat Monu Lisu každej den, že jo...

Dnes ráno jsme se neplánovaně rozhodli, že na otočku zajedeme popřát do Zábřeha dědečkovi k pětaosmdesátinám. Společně se slivovicí jsme mu málem přivezli i tu srnku, co jsme srazili tři kilometry od domu, ale než jsem stačil ulámat uvolněné plastové části masky našeho auta, přibrzdil u srnky náklaďák, vyskočil z něj řidič, srnku hodil na korbu a odfrčel pryč (no, ve skutečnosti ji předtím asi ještě musel dorazit, za kteroužto službu mu nemůžu být dostatečně vděčný).

Je pátek podvečer a já čumákem reju zem. Doslova (když jsem si pozdě odpoledne čirou náhodou vzpomněl na foťák, vzmohl jsem se tak akorát na to, abych si lehnul na zahradě pod houpačku) i obrazně (Po týdnu tak zvané dovolené se strašně těším na víkend, kdy nebudu muset trávit deset hodin denně u počítače. Mám pocit, že rychle nastává čas řešit mé pracovní podmínky razantně. Vzhledem k optimistické náladě na trhu práce - a dnešnímu překvapivě nadějnému obsahu mé soukromé mailové schránky - by to neměl být až takový problém).

"Maminko, tatínku, honem honem pojďte se podívat, v televizi je opička!"

"Ne, Eminko, to není opička. To je pán a jmenuje se Dalajláma."

U oběda: "Mámo a táto, v postýlce vám pláče to vaše miminko."

Na procházce, když Ema spadla na prašné cestě: "Tak, a jsem jako čuník prasat. Vrátíme se hned domů... A nebo ne, táto, radši jdeme do hospody, jo?"

Před západem slunce prostná na kruzích, po západu slunce dvě příjemné lahvové Holby Premium z garáže, podprůměrný Zlatopramen z nově otevřené nádražky (s nadějí stoupající kvality s rostoucí venkovní teplotou a počtem zákazníků), jedenáctka Pardál na spravení chutě z pizzerie, Gambrinus jako zklamání večera v Irské hospodě (na pípě optimistické nápisy typu Guinness, Beamish, Murphy's dark a Murphy's red, ale "Irské pivo nemáme, nikdo to tu nepije. Dáte si Gambrinus nebo Plzeň?") a na závěr dvě silně nadprůměrné Plzně a luxusní guláš za pár korun od Bohuslavů.

Pouze sedmero uropauz doprovázených jemňoulinkým cinkáním mrznoucí vylučované tělní tekutiny dává tušit, že ta pravá pivní sezóna začne teprve až se oteplí o nějakých patnáct, dvacet stupňů.