Včera jsem přišel z práce domů a Ema celá zborcená poplakávala na gauči. Na dotek měla aspoň devětatřicet.
"Eminko, není ti špatně? Dáme ti Panadol, jo?" "Ne ne ne, není mi špatně!"
A chrrrrst, bez varování ohodila sebe, sedačku, stůl, podlahu a Jáchyma včetně jeho hraček, deky a lehátka.
Pro jistotu jsem s ní v noci spal, abysme ještě nemuseli dezinfikovat její pokojíček. Naspal jsem v součtu zhruba tři hodiny. Ne ale proto, že by jí bylo špatně. Celá natěšená, že nespí sama, jsme museli pozorovat tu měsíc, tu dešťové kapky, tu blesky, tu stíny od pouliční lampy na stěně, .... Celé to bylo doprovázené nepřetržitým proudem nadšeného dětského krafání. Během této audiovizuální show jsem musel každých deset minut krotit pokusy o vstávání, dívání se na televizi, malování, skákání na trampolíně, napouštění bazénku, ježdění na kole, návštěv kamarádů, chození do hospody, ...
Kolem půl třetí se lehce unavila. Za chviličku mě ale znovu vytrhla z polospánku - seděla na posteli a divně se tvářila.
"Eminko, je ti špatně? Chceš blinkat???"
Odpověď mě uzemnila. S dokonale zvládnutým "el" na konci slova (viz naše logopedické pokusy zde) mi sdělila: "Táto, Davídek někdy říká 'prdel'".
