Na zítřek plánujeme poznávací exkurzi na Český pivní festival. Rýmečkový bacil je ale proti. No, ještě uvidíme, kdo s koho. Naordinoval jsem si vagón Coldrexu, šumivého céčka a Ibalginu, něco z toho prostě zabrat musí.

Na akci pro děti, kterou jsem lehce nakousnul v článku Yellow - 15. května 2011, si v jeden okamžik Eminka dřepla k plotu a trhala pampelišky. Okamžitě na ni vyběhla babička a kárala ji:

"Eminko, běž tam odtud. Všichni tam čurají. Pejsci. I lidi. I chlapi..."

V mém věku je čím dál obtížnější zažít něco "poprvé v životě". Dnes se mi to ale podařilo. Podřadil jsem na pětku.

Čekat v desetihlavé frontě pětatřicet minut a potom dostat pivo do papírového voskovaného kelímku, to je romantika, kterou jsem nezažil už dlouhé roky.

P.S. Z časových důvodů měním pravidla MoML. Text "Každý den jedna fotka ..." měním na "Co nejčastěji ...". Fakt to každý den nejde stíhat. A navíc jsem ochoten si občas fotku připravit i den dva předem. Jo jó, život jsou samé kompromisy.

Včera jsem se v knize The Wise Man's Fear dostal až k následujícímu textu:

“Once upon a time,” I began. “There was a little boy born in a little town. He was perfect, or so his mother though. But one thing was different about him. He had a gold screw in his belly button. Just the head of it peeping out.

“Now his mother was simply glad he had all his fingers and toes to count with. But as the boy grew up he realized not everyone had screws in their belly buttons, let alone gold ones. He asked his mother what it was for, but she didn’t know. Next he asked his father, but his father didn’t know. He asked his grandparents, but they didn’t know either.

“That settled it for a while, but it kept nagging him. Finally, when he was old enough, he packed a bag and set out, hoping he could find someone who knew the truth of it.

“He went from place to place, asking everyone who claimed to know something about anything. He asked midwives and physickers, but they couldn’t make heads or tails of it. The boy asked arcanists, tinkers, and old hermits living in the woods, but no one had ever seen anything like it.

“He went to ask the Cealdim merchants, thinking if anyone would know about gold, it would be them. But the Cealdim merchants didn’t know. He went to the arcanists at the University, thinking if anyone would know about screws and their workings, they would. But the arcanists didn’t know. The boy followed the road over the Stormwal to ask the witch woman of the Tahl, but none of them could give him and answer.

Eventually he went to the King of Vint, the richest king in the world. But the king didn’t know. He went to the Emperor of Atur, but even with all his power, the emperor didn’t know. He went to each of the small kingdoms, one by one, but no one could tell him anything.

“Finally the boy went to the High King of Modeg, the wisest of all the kings in the world. The high king looked closely at the head of the golden screw peeping from the boy’s belly button. Then the high king made a gesture, and his seneschal brought out a pillow of golden silk. On that pillow was a golden box. The high king took a golden key from around his neck, opened the box, and inside was a golden screwdriver.

“The high king took the screwdriver and motioned the boy to come closer. Trembling with excitement, the boy did. Then the high king took the golden screwdriver and put it in the boy’s belly button.

“Then the high king carefully turned the golden screw. Once: Nothing. Twice: Nothing. Then he turned it the third time, and the boy’s ass fell off.”

To mi nedalo, jelikož jsem to stoprocentně už někde slyšel. Po nějaké době jsem si začal být jistý, že to bylo v pořadu Možná příjde i kouzelník (popřípadě v něčem podobném). Po chvilce strávené na Google jsem sice nenašel originální pořad, ale tato předělávka (?) na Youtube taky stojí za to.

Tak si říkám - bylo dřív vejce, nebo slepice?

Dnes jsem mohl jet do Bratislavy na zápas Kanada-Rusko, ale pak se ukázalo, že by firma beze mně zítra přestala fungovat, tak jsem se nakonec rozhodnul, že ji nenechám jít ke dnu.

Když nás Amíci celou první třetinu školili ve všech herních činnostech, říkal jsem si, že tohle tempo přece nemůžou vydržet. Že se unaví a pak příjde naše chvíle.

Věřil jsem tomu. Věřil jsem tomu tak, jako jsem dřív věříval, že vyhraju první cenu ve Sportce.

A mé víře navzdory naši nakonec zvítězili. Způsobem rovnajícím se výhře jackpotu.

Tak touhle minimalistickou dírkovou krajinkou nalezenou na posledním políčku filmu definitivně uzavírám minulý víkend. Dnes jsem si ani foťák nebral, fotku jsem si připravil už včera večer (v rámci hesla "pinhole může být zveřejněna se zpožděním"), jenom se mi nehodila do včerejší "portrétové" série.

Sice jsem ráno cvaknul jednu pěknou zeď mobilem (viz obrázek dole na stránce), ale zítra si ji přefotím zrcadlovkou jako hlavní fotku dne. Pokud po squashi vstanu. Pokud bude svítit sluníčko. Pokud v sedm ráno stihnu doběhnout tři kiláky (proč nemůžou být pěkně osvětlené zdi u třeba u nás na zahradě?). Načasování bude kritické, budu na to mít zhruba minutu. Aspoň podle toho, jak jsem dnes sledoval pohyb stínu po té zdi.

Tak ještě jednou bych se rád vrátil k víkendové akci, tentokrát prostřednictvím 0.2 milimetrové dírečky. Troufám si neskromně tvrdit, že dnes je to už lepší, než minulé pondělí, ale pořád je co zlepšovat. Hlavně autoportrét prstů na barevných fotkách (vyšší citlivost filmu = kratší doba expozice = minimální prostor pro manipulaci před 135⁰ úhlem záběru) by bylo vhodné nějak vyladit.

Kromě hlavní fotky vám nabízím i pár pinhole "portrétů".

Věci lze řešit různě. Buďto vyzkoušeným a osvědčeným způsobem, nebo je možno prošlapat si vlastní cestičku.

Třeba maratonci - všichni rozumní běžci si rozvrhnou síly na celý závod. Nikdo nezačíná sprintem až do totálního kolapsu, ze kterého se dostává několik hodin, aby po obživnutí začal opět sprintovat.

Proč o tom mluvím. Poprvé za celý život jsem na vlastní oči viděl alternativní způsob absolvování třídenní bečky. Zdánlivě sebevražedná taktika - během dvou hodin do sebe narvat osm kvasnicových čtrnáctek, upadnout na čtyři-pět hodin do delirického spánku, probrat se, popadnout půllitr, s krhavýma očima se vydat k pípě a celý proces opakovat. Tři dny, bez ohledu na denní či noční dobu.

V době mé nepřítomnosti se dědeček snažil psychologicky zapůsobit na Emu a lehkým vydíráním ji donutit, aby příště jela na Šumavu se mnou: "Eminko, nebude tam tatínkovi bez tebe samotnému smutno?"

"Nebude, dědečku, on tam má kamarádky". Tak nevím, jestli se tam ještě někdy podívám.

Zítra se chystám na Šumavu, trošku si vyčistit hlavu. Původně jsem měl jet s Emou, takže to vypadalo na soft-reset, ale jelikož se na poslední chvíli rozhodla, že zůstane doma, asi se bude jednat o hard-reset včetně překompilování jádra.

Vedlejším efektem celé akce bude mé třídenní internetové odmlčení. Tak se s tím zkuste nějak smířit, jo?

Kdyby ta fotka nebyla úplně o něčem jiném, mohla by třeba volně navazovat na Zbloudilý sakurový květ - 26. dubna 2011.

Ema dnes těsně před příjezdem domů Katce usnula v autě. I zželelo se matce milého dítěte a nechala ji spát v autosedačce. Nechala otevřené dveře od auta, garáž i hlavní vchod, aby Emča po probuzení mohla přijít domů.

Příště to ještě může trošku vylepšit tím, že ji odpoutá ze sedačky.