Od té doby, co Ema chodí do školky, považuje odpolední spánek za neodpustitelnou ztrátu času. Dá se s tím celkem žít, pokud se smíříte s faktem, že večer je tak strašně unavená, až její chování vykazuje známky sebevražedných tendencí.
Nedávno večerní únava - a z ní plynoucí protivnost - přesáhly veškeré rozumné meze. Následoval vážný rozhovor, po kterém ještě ten samý večer slíbila, že si druhý den po obědě půjde na chviličku lehnout.
Na zítří, sotva ustal cinkot příborů, zavládlo krátké významné ticho naplněné rodičovským očekáváním.
"... no ... a tak s tím spinkáním jsem si to zamožejmě rozmyslela ..."