Jelikož jsem včerejší akci zodpovědně ukončil už po pátém kousku (abych to byl v případě potřeby schopen bezpečně odřídit do porodnice), mohl jsem se celé dopoledne ukájet pohledem na tupé výrazy líh evaporujících nebožáků. A navíc ve mě ty bledé tváře splývající se světlými skříňkami vyvolaly vzpomínku na jeden téměř zapomenutý požadavek mého kolegy směrem k černošskému spolupracovníkovi: "Hele, nemohl by sis, prosím, oblíct ten bílej svetr? Splýváš mi s tou černou židlí a nikdy nevím, jestli tady seš, nebo ne".