Dnes jsem měl původně v plánu publikovat jednu mladou paní z vlaku, jejíž prvnímy rannímy paprsky ozářenou tvář odrážející se v okně jsem hrdinně vyfotil. Tu paní už znám od vidění a jelikož jako jedna z mála pravidelných cestujících  nesmrdí, necpe do sebe brambůrky (ani jiné hlasitě křupající pochutiny), nemá potřebu zasvěceně komentovat poslední žalostně nekompetentní kroky Evropské komise a hlavně nevlastní hlasitě tucající MP3 přehrávač, často si k ní přisedám. Takže nakonec se mi jí zželelo a v práci jsem cvaknul fotku náhradní.

I když se přitom na mě Tereza dost škaredě dívala a hlasitě se vyjadřovala ve smyslu, že si chci tu skříňku odnést domů. Neuvěřitelně přízemní osoba bez špetky citu pro umění...