nestíhám nestíhám nestíhám nestíhám vůbec nic nestíhám a vůbec nic se neděje a jestli jo tak si to nepamatuju a že by se to už chtělo narodit?

Ráno mi zastavil jeden vzdáleně známý pán, že mě hodí na vlak. "Kůrva doprdele, tady to na mě porád pípá, asi bych se měl připoutat, vole. Kůrva doprdele, a zase do práce co, vole. Kůrva doprdele, hele, tady jsem posledně odbočoval, kouknu doleva, vole, nic nevidím, rozjedu se a srazím cyklistu. Už nikdy, doprdele vole."

No tak to teda kůrva doprdele taky doufám...

Když Microsoft potkal Nokii: „Jak jste se vy dva vlastně seznámili? Úplnou náhodou na nádraží. Oběma nám zrovna ujel vlak...“

Sice nevím, čím cestuje Nokia, ale Microsoft jsem minulý týden nechal podřimovat v couráku a přesednul jsem si do Pendolina k Androidu. Jedeme si teď rychle, plynule, bez zastávek a čekání.

Ne, tohle není takový ten sladkobolně unylý andílkovský výraz. Tohle je sice nenápadný, ale zato neklamný náznak toho, že za deset sekund budeme sprintovat směrem k záchodu. Všichni. Já, Ema i blitíčko...

V dědečkově alchymistické dílničce: "Jé, dědečku, tady to voní jako kořalka!"

Už dlouho jsem měl jisté podezření, ale dnes ráno během nastupování do příměstského autobusu v silném dešti hnaném téměř vodorovně ledovým vichrem jsem náhle dospěl k následujícímu poznání:

Pravděpodobnost toho, že do autobusu se jako první narve osoba snažící se zaplatit tisícovkou (popřípadě ze všech kapes vyštrachanou hrstí drobných mincí, ve které do potřebné sumy nakonec chybí jedna koruna), se s horšícím počasím nepříjemně rychle blíží jistotě. A když je počasí skutečně nepříjemné, dá se situace venku čekajících nebožáků ještě vylepšit například tím, že ona osoba je velmi nejistá stran své cílové stanice.

Dnes jsem měl původně v plánu publikovat jednu mladou paní z vlaku, jejíž prvnímy rannímy paprsky ozářenou tvář odrážející se v okně jsem hrdinně vyfotil. Tu paní už znám od vidění a jelikož jako jedna z mála pravidelných cestujících  nesmrdí, necpe do sebe brambůrky (ani jiné hlasitě křupající pochutiny), nemá potřebu zasvěceně komentovat poslední žalostně nekompetentní kroky Evropské komise a hlavně nevlastní hlasitě tucající MP3 přehrávač, často si k ní přisedám. Takže nakonec se mi jí zželelo a v práci jsem cvaknul fotku náhradní.

I když se přitom na mě Tereza dost škaredě dívala a hlasitě se vyjadřovala ve smyslu, že si chci tu skříňku odnést domů. Neuvěřitelně přízemní osoba bez špetky citu pro umění...

Jelikož jsem včerejší akci zodpovědně ukončil už po pátém kousku (abych to byl v případě potřeby schopen bezpečně odřídit do porodnice), mohl jsem se celé dopoledne ukájet pohledem na tupé výrazy líh evaporujících nebožáků. A navíc ve mě ty bledé tváře splývající se světlými skříňkami vyvolaly vzpomínku na jeden téměř zapomenutý požadavek mého kolegy směrem k černošskému spolupracovníkovi: "Hele, nemohl by sis, prosím, oblíct ten bílej svetr? Splýváš mi s tou černou židlí a nikdy nevím, jestli tady seš, nebo ne".

Je vůbec možné, že v jedné firmě se nachází další osoba skoro stejně vtipná, jako já? Úryvek z vnitrofiremní korespondence:

"... když jsem si do přízemí přivolával výtah, vylezl z něj X. Jak mě zmerčil, začal divně koulet očima a hleděl zmiznout; sotva mi odpověděl na pozdrav a byl v prachu. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale jakmile se zavřely dveře a výtah se rozjel nahoru, zjistil jsem, že je v kabině strašně naprděno. Ve dvojce nastoupila úplně nádherná holka a jela do pětky. Mlčeli jsme a zdviž jela hodinu."

Občas, když mě přepadne konspirativní nálada, mívám pocit, že všichni mladí a dynamičtí šéfové firem musí povinně navštěvovat stejné kurzy asertivity(?). Jak jinak si vysvětlit, že osoby nemající sebemenší páru o mé existenci (natož o mé pracovní náplni) na mně neustále vyzvídají "tak co, jak to jde?", přičemž je naprosto zřejmé, že je odpověď vůbec nezajímá? A ještě ke všemu se vžycky potkáme u pisoárů. ... Sakryš ... teď mě tak ... napadá ... ale ne, to je nesmysl ...

Před nedávnem jsme jako dárek koupili v jednom hypermarketu velkou lampu. Jen co jsme ji předali (v místě vzdáleném 230km), přestala svítit. Náš domácí kutil tatínek ji rozebral a díky sérii řízených zkratů zjistil, že vada je ve vypínači.

Dnes jsme byli lampu reklamovat. Pan prodavač ji zapojil a vyhodil pojistky v celém oddělení. Hrozně se naštval, řekl, že je na všechno sám, lampa že je nebezpečná a že to nehodlá dál zjišťovat. A rovnou nám vydal novou. Takhle si představuji péči o zákazníky.

Dnes jsem vezl Emču do Zábřeha a odpoledne jsem se pak vracel výletním způsobem (dvojkou, maximálně trojkou, pěkně pomalu, vedlejšími cestami přes hory). Věděl jsem, že se mi podaří vyfotit nějakou pěknou krajinku; nízké slunce, zasněžené kopečky, dlouhé stíny, prostě paráda. Tak dlouho jsem vybíral dokonalou scénu, až se obloha nadobro zatáhla. Někde v Orlických horách jsem nakonec znechuceně zastavil (asi jsem za poslední dobu "zPražštěl" - jak je možné, že mi tu v teniskách mrznou nohy, když doma je 9 nad nulou a svítí sluníčko???) a na dlouhý čas jsem náhodně mával foťákem směrem k lesní školce.