Zavřel jsem oči a usilovně se snažil navodit si ten nádherný pocit z dětství "nic nemuset, ale přitom moci dělat cokoliv" - zhruba na dvě ohromující vteřiny se mi to povedlo, ale pak byla ta euforie nemilosrdně převálcována poznáním, že každé ráno prostě musím vstát v šest, jít do práce, zmlácený se vrátit domů po téměř dvanácti hodinách, nakrmit, vykoupat a uspat děti, zaplatit hypotéku, možná dohnat papírovací podnikatelské resty, doplatit DPH, sociálku a podobné sociální dary (z nichž v době mého odchodu do důchodu už nezbude ani koruna), popřemýšlet, jak se ekonomicky chovat lépe, abych nebyl parazit (možná bych si mohl koupit pár kartónů Marlborek a na výstupech z nádraží a metra je rozdávat společně s desetikorunkama davům chudáků bez práce, kteří musí celý den sedět na lavičkách a trávnících a chlastat levný alkohol, protože dražší si - na rozdíl ode mně, hajzla - nemůžou dovolit) a pak být tak unavený, že se před půlnocí musím nalít pivem, abych vůbec dokázal usnout.
A pak, snad na povzbuzení nálady, jsem v televizi zahlídnul fakt ale debilní reklamu na něco. Skutečnou perlou pak ale je až samotný závěr (zhruba od 0:22) - když jsem se po desetiminutovém šoku probral, musel jsem si to vygůglit a přesvědčit se, že jsem se nepřehlédnul a nepřeslechnul - no, posuďte sami...