Ema je schopná celý den bez odpočinku plavat, jezdit na kole, bruslit, prohánět se na lyžích nebo koloběžce, řádit na průlezkách, ale jak má udělat jeden krok pěšky, omdlévá hrůzou.
Nedávno jsme měli někam jít (už si nepamatuju kam, ale vím, že se tam Ema těšila a že to bylo jenom kousek) a ona nás celá nažhavená popoháněla:
Nedočkavě: "Mamí, tak kdy už pojedeme?"
"Ale my nebereme auto, my tam půjdeme."
Po chvilce nevěřícného ticha zděšeně: "A to jako, .... NOHAMA???"
Mám občas pocit, že by stálo za to tuhle péči… 
Včera jsem poslouchal ve vlaku Bobkova Desperáta a pořád to… 
Přátelé, tohle je nejzásadnější a nejdůležitější článek, který jsem kdy… 
Tak tohle už je hodně HardCore. 
„Po zarostlém chodníčku“ - každého samozřejmě hned napadne Janáček, takže… 
