Tak jsem se to včera večer rozhodnul napravit. Vyhrabal jsem zaprášený foťák, vyvalil barely piva a už to jelo. Tohle focení totiž má tu výhodu, že focené objekty je možno nakonec vypít.

Začal jsem pšenicí. Ta byla (už dva a půl týdne po uvaření) tak dobrá, že se mi natočené pivo podařilo vyfotit až na třetí pokus - první dvě sklenice jsem vyzunknul dřív, než jsem je donesl do kuchyně (kde fotím). S veškerou mně vrozenou skromností musím objektivně prohlásit, že je to jedno z nejlepších (ne-li nejlepší) pšeničných piv, co jsem kdy pil. Dokonce se mi podařilo přinutit ženu, aby si přivoněla. Když přestala nadavovat, řekla "hřebíček a banány, úplně shnilé". Tak tohle, přátelé, je ta nejvyšší pochvala, co jsem kdy dostal.

Pak přišel na řadu křišťálově čistý ležák. No, Únětice to pořád nejsou a do křišťálové čistoty tomu taky ještě krůček chybí. Řekl bych, že příště už želatinu (možná i irský mech) vynechám, za tu práci navíc to nestojí.

Potom jsem ještě chtěl vyfotit dýňový [ejl], který ale nemám v kyvetě, nýbrž v pětilitrovém soudku. A jedinou vhodnou pípu jsem měl naraženou v jiném soudku, ve kterém žbluňkaly poslední zbytky téměř ročního Weizenbocku. Co s tím? Vypít. Hmm, devatenáctečka vám to byla jako víno. Doslova a do písmene. I co se obsahu alkoholu týče. A jelikož tam nezbývalo jedno malé pivo (jak jsem původně odhadoval), ale hned tři velká, moudře jsem se rozhodnul přesunout další focení na později.

Ale i tak musím včerejší večer hodnotit velice kladně. Takhle podle mně tráví večery gentlemani v nejlepších letech, ne jak tihle nezodpovědní mladí.

 

Ježkovy voči, já bych TAK STRAŠNĚ potřeboval vlastní pivovar!

... Ježíšku, jsi tam? Asi ne, co ... škoda ...

 

P.S. Ráno pak Jáchym vstával v pět hodin. Po gentlemanovi v nejlepších letech se slehla země, musel k němu vstát rozklepaný stařec s úpornou bolestí hlavy.