I zželelo se otci milého dítka, kolo jedním tahem ze země sebral a před syna postavil.
Jáchym zůstal totálně perplex a dlouhé vteřiny na mě zíral s otevřenou pusou. Když už jsem začínal být trošku nesvůj (měl jsem klaunský nos? žížalu v uchu? hovno na hlavě?), užasle vydechnul: „Tatínku, ty's to uzvednul?"
„No jasně", opáčil jsem hrdě.
„Hmmm", na to Jáchym uznale, „čuňata mají óóóhromnou sílu..."
Pravděpodobně není nutné si to brát nějak osobně, řekl bych, že původ této poznámky je možno dohledat v nějakém kresleném seriálu, ale jednoho taková upřimnost na okamžik znejistí...
