Což z temných hlubin mého podvědomí vytáhlo na světlo dávno zapomenuté pocity křivdy, které jsem každoročně prožíval na Prvního máje. Strašně jsem totiž toužil zdobit okna vedoucí do ulice těma pěknýma červenýma vlaječkama. Protože to za prvý bylo fakt prďácký a za druhý je Martinka (nebo jak se tenkrát jmenovala) z vedlejší ulice pokaždé měla.
A naši mi to nikdy nechtěli dovolit a ani mi nikdy neřekli proč a jenom se na sebe vždycky pitomoučce uculovali.
To, že dnes asi konečně tuším důvod, proč jsme na jaře nemohli mít pěkně ozdobená okna, rozhodně nedokáže zacelit trhliny v mé dětské duši.
