Včera jsem byl na obědě v centru Prahy. U vedlejšího stolku seděli dva japonští hoši (neurčitého věku - byli sice ještě dosti mladí, ale už staří natolik, aby mohli sami do Evropy). Obědnali si obrovskou porci vepřových žebírek a kuřecích křidýlek, které pak do sebe se strašlivým mlaskáním (možná je výstižnější říct „čvachtáním") vsoukali.

(trošku se mi z nich dělalo šoufl, tak jsem se aspoň během oběda odvetně několikrát hlasitě vysmrkal)

Co ale bylo doopravdy zajímavé - za celou tu třičtvrtěhodinu mezi sebou nepronesli jediné slovo (vlastně ne, ten starší na začátku něco celou jednu a půl vteřiny kvákal - asi tomu mladšímu hláskoval heslo na WI-FI), jedli jednou rukou (aniž by jídlu věnovali sebemenší pozornost), přičemž druhou neustále šmudlali po dotykových obrazovkách obrovských mobilů.

Představa, že s kamarádem / kamarádkou / manželkou /... trávím dovolenou na nějakém exotickém místě, pojídám exotická jídla, popíjím exotická pitíčka a přitom z toho nevidím / neslyším / necítím / nechutnám / nevnímám vůbec nic, protože si nutně musím pročítat veškeré statusy (plné trapných gramatických chyb) dvanáctiletého přítele nějaké kamarádky mého letmého známého z předpředloňské dovolené z „už ani nevím odkud" je naprosto strašlivá.