Zúčastnili jsme se svatby (což bylo fajn) i pohřbů (což až tak bezva nebylo). Hlavně ty smutnější události byly spouštěčem nekonečného proudu Jáchymových otázek. Dostal školení na téma „jak to v životě chodí“ a nějaký čas to vypadalo, že celou záležitost pustil z hlavy.
Včera jsem ale seděl na terase a snažil jsem se co nejrychleji uschnout. Byl jsem do poslední nitky promočený, jelikož jsem seřizoval trysky závlahy. Na stole vedle mě kolegiálně trpěl v loužičce vody švýcarský armádní nůž,
(ten můj obsahuje tolik užitečných nástrojů, že mně osobně v něm chybí už jenom motor na drcení sladu a míchání rmutů)
který jsem předtím používal na štelování postřikovacích hlavic. V tom odněkud přiběhl Jáchym a hned se hnal k noži. Dostal kázání obsahující spoustu výrazů jako „ostrý“, „drahý“, „dětem do rukou nepatří“a podobně. Jáchym překvapivě uznal, že mám pravdu, ale nůž nepřestal zvědavě okukovat. Potom se rozhodl: „Tatínku, až budeš starej, ale fakt hodně starej a umřeš, tak já si ten nůž vezmu, jo?“.
No vida, tak nakonec to vypadá, že pochopil velice dobře, o čem ten život vlastně je.