Na dovolené jsme se každý večer všichni sebrali a šli jsme na procházku na pláž. No - na pláž. Jedna zahrádka vedle druhé, jestli mi rozumíte...
Jednoho dne už ale byly děti totálně unavené, tak jsem - ač s největším sebezapřením - polohlasem zauvažoval, jestli by nebylo lepší zůstat doma. V tom okamžiku Jáchym spadl z pohovky (kde v polospánku sledoval nějakou pohádku), po zemi se doplazil až ke mně, chytil se mi za nohu a vyčerpaně škemral: „Tatínku, prosím... Můžeme jít večer zase na nějakou procházku? Třeba někam do hospody?“.
To by člověk musel být sám Herodes, aby řekl ne tomu nevinnému dítěti...
