Nicméně aby u nás nebylo pořád jenom veselo, Jáchym začal mluvit sprostě. Před námi ne, to se neodváží, ale ve školce do malých dětí hustí sprosťárny vrchem spodem až od něj prchají s pláčem.
(stejně by mě zajímalo, kam na ty výrazy chodí. u nás tak přece, kurva, nikdo nemluví!)
No v každém případě doma dostal takovou výchovnou přednášku, až mu lezly oči z důlků. A svatosvatě slíbil, že už nikdy, at tak dále, blablabla.
Jenomže si to skutečně vzal k srdci a od té doby je z něj hotový veřejný strážce čistoty jazyka a mluvy. A tak se jednou stalo, že u nás na terase v nějaké větší společnosti padlo slovo „hajzlbába“. Jáchym (který se v tu chvíli potloukal na opačném konci zahrady) se okamžitě přiřítil...
(zvláštní, jak v některých situacích dobře slyší. kdybych na něj z jednoho metru řičel, ať se jde umýt a fičí postele, tak ani nebude vědět, že jsem něco říkal)
... a rozhořčeně nás káral: „Hajzlbába se neříká, to je škaredý! Říkejte hajzlbabička!“
