Přílišným přebytkem autorské sebereflexe netrpím ani za normálních okolností, kdy mám možnost nechat fotky nějaký čas na disku uzrát před tím, než je začnu zpracovávat (ve většině případů zpracovávatrovná se mazat).

Tento projekt takový luxus bohužel (pro mě i pro vás) neumožňuje. Na výběr a zpracování fotky dne mám omezený čas, a to zpravidla večer, kdy už jsem unavený a na oči nevidím. Proto se občasdo soutěže dostane i fotka, kterou bych jindy smazal ještě ve foťáku. Ráno se pak nestačím divit. Je ale pravda, že už se mi asi dvakrát přihodila i opačná situace - výsledná fotka byla lepší, než bych čekal.

Dnešní obrázek je toho zářným příkladem. Momentálně z něj sice polooslepeně uslintávám blahem, ale už teď se obávám, že jsem překročil snesitelnou míru úprav.

Těším se na ráno, kdy se na tu krásu budu moci podívat s odstupem. Bojím se rána, kdy se na tu srágoru budu muset koukat s odstupem.

Všední banalitky

Pan řidič v autobuse dnes zase perlil. "Tak co, kam to bude? Cože? Vy taky do Přerova? Prokristapána, kam to vy Přerováci pořád kočujete???"

Dnes už to vypadalo, že nebude ani fotka, ani příběh. Nakonec jsem fotkuudělal v rychlosti půl vteřiny před vyběhnutím z výtahu (momentálně ji beru spíš jako nápad na nějaké budoucí focení), a příběh se mi bohužel přihodil večer ve vlaku.

Díky léčivým účinkům Zlatopramenu jsem si právě odskakoval, když jsem venku na chodbičce před záchodem uslyšel nějaké divné zvuky. Otevřel jsem dveře a tam stál totálně zelený pán, který mi bez varování zaútočil šavlí na nohy. Nechápu jak, ale jeho zákeřnému útoku jsem se na poslední chvíli vyhnul. Bleskurychle jsem vyklidil bitevní pole. Zklamaný sok se ještě chvilku v chodbičce oháněl šavlí a pak zbaběle zmizel v kabince.

Tomu říkám štěstí v neštěstí - kdybych ze záchodu vyšel o deset vteřin dřív, nablil by mi přímo do obličeje...

Nevěřte nikomu, kdo říká, že veřejná doprava je nuda.

Vepříkův koutek

90.4 kg.

Takhle náročnou cestu do práce jsem už dlouho neměl.

Vůbec nevím proč, ale právě jsem si vzpomněl na jednu historku, kterou mi takhle ve tři hodiny ráno vyprávěl jistý taxikář.

Proč se pokaždé musí najít nějaký PITCHUS, který se narve k expresní pokladně s nejnapěchovanějším vozíkem, jaký si jen lze představit?

České dráhy se snaží seč mohou, aby mě - v rámci režijního jízdného - neustále překvapovaly.

Dnes jsme byli potupného čekání ve stojícím vlaku ušetřeni. Pro jistotu totiž nepřijel vůbec. Náš zákazník, náš pán. Aspoň jsme ale mohli zajít na snídani do nádražky, beztak jsme tu naši pajzičku poslední měsíce nějak zanedbávali.

Snídaňový rohlík podražil o pětikorunu, cena piva setrvalá...

Fronta u pokladny v Bille, zákaznice neúspěšně zápasí s platební kartou.

Děti současné mrazy asi vnímají jinak, než já. Zhruba ve stejný okamžik, kdy jsem si na nástupišti ulamoval z obličeje rampouchy, u kiosku plakala holčička "Nééé, maminko, není zima na zmrzlinku..."

Seznam faktorů ovlivňujících jízdní řád našeho autobusu (viz Za mlhy nejezdí - 21. listopadu 2011) považuji za nutné rozšířit o následující: pan řidič má periodu.

U jednoho z autobusů občas špatně dovírají přední dveře. Všichni normální řidiči to řeší tak, že se natáhnou, klepnou do nich a během pěti vteřin můžeme jet. Ne tak dnešní nešťastník. Nedosti na tom, že už k nám na zastávku přijel hodně pozdě (zpožďující faktor č. 5 - vítr), on ještě schválně zdržoval i odjezd. Od všech nastupujících cestujících vyžadoval strikní specifikaci cílové stanice (zvláštní vzhledem k tomu, že jsme nastupovali na předposlední zastávce jeho trasy) a než by do těch zpropadených dveří drcnul rukou, raději je (s výrazem ublížené mstící se manželky) sedmnáctkrát otevřel a zavřel. Značně stresující situace pro všechny cestující, kteří tímto ztráceli poslední zbytky naděje na stihnutí navazujícího vlaku.

CityElefant je luxusní přibližovací prostředek, jenom se nesnáší s jinovatkou (o sněhu ani nemluvě) a teplotami pod dva pod nulou. Takže proč mě ráno v tom mrazu zase překvapilo zpoždění prakticky se rovnající vynechání spoje?

Commuter's law #2: S rostoucí potřebou být v práci včas raketově roste pravděpodobnost výskytu polárních mrazů doprovázených sněhovými bouřemi.

... a na zpožděné autobusové přípoje nečeká.

Člověk si tak v sedm ráno musí najít jiný vhodný způsob využití volného času.

Už dlouho jsem měl jisté podezření, ale dnes ráno během nastupování do příměstského autobusu v silném dešti hnaném téměř vodorovně ledovým vichrem jsem náhle dospěl k následujícímu poznání:

Pravděpodobnost toho, že do autobusu se jako první narve osoba snažící se zaplatit tisícovkou (popřípadě ze všech kapes vyštrachanou hrstí drobných mincí, ve které do potřebné sumy nakonec chybí jedna koruna), se s horšícím počasím nepříjemně rychle blíží jistotě. A když je počasí skutečněnepříjemné, dá se situace venku čekajících nebožáků ještě vylepšit například tím, že ona osoba je velmi nejistá stran své cílové stanice.

Ráno mi zastavil jeden vzdáleně známý pán, že mě hodí na vlak. "Kůrva doprdele, tady to na mě porád pípá, asi bych se měl připoutat, vole. Kůrva doprdele, a zase do práce co, vole. Kůrva doprdele, hele, tady jsem posledně odbočoval, kouknu doleva, vole, nic nevidím, rozjedu se a srazím cyklistu. Už nikdy, doprdele vole."

No tak to teda kůrva doprdele taky doufám...

Zvýšená úmrtnost slonů

Nemůžu si pomoci, ale strašně mi to připomíná něco takového:

Na včerejší notečku

Za včerejší vykvikování jsem byl ráno po zásluze potrestán. Dnešní zpoždění autobusu už nebylo vykompenzováno ani zpožděním navazujícího vlaku. Dalo se to pochopit, autobusem se přepravovala celá školka až od někud z Hradištka.

Strašněmně ale nas*al jeden brunátný důchodce (Já toho dědka znám - jezdí pravidelně a na celý autobus plný dětí vyřváváperly typu hazlové zasraní, kurvy zlodějský¹ a za komunistů bylo líp. Takhle napsáno to moc nevybočuje z běžného průměru, ale u něj jde spíš o formu, než o obsah. Momentálně neznám nepříjemnější osobu.), který v okamžiku, kdy byla ještě polovina lidí venku před autobusem, zařval "Už se sem nevlezou, zavřete dveře a jeďte!". Nakonec se nevlezli jen tři, ale dědek byl rudý vzteky.

¹ většinou se jedná o Topolánka a Kalouska

Já z něj ostatně taky. A ještě to přiživil na konečné zastávce, kdy se z místa u okýnka snažil z autobusu vystoupit jako první (přes spolucestujícího sedícího u uličky a deset tisíc lidí taktak stojících maximálně na jedné noze). Všichni postižení se zatnutými zuby nechali zvítězit jejich dobré vychování, ale na mně už toho bylo moc.

V kolektivních sportech by se tomu dalo říkat třeba bodyčekči odmítnutí; v každém případě ale přeze mně neprošel. V ten moment mi tepová frekvence klesla z dvousetpadesáti na šedesát a na celou půlhodinu strávenou čekáním na další vlak se mi na tváři usadila Mona Lisa (ha - právě jsem vyřešil záhadu oné usmívající se dámy!).

Nádražní rozhlas: "Upozorňujeme cestující, aby dbali své osobní bezpečnosti a...". Zbytek hlášení (tj. "... nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku") je přehlušen dusotem stovek párů nohou beroucích perón útokem.

Já to samozřejmě nedělám. Pokyny oprávněných osob neignoruji a nerad se nechávám unášet stádem. Já už v kolejišti čekám dlouho před hlásáním.

Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

Z důvodu vrcholících školních výletů jsou ranní vlaky na Prahu plné řvoucích dětí.

Tak takhle to vypadá ve vlaku, když se nám náhodou podaří zvednout zadek z pracovní židle dřív, než na poslední chvíli.

Nebo když si nemusíme kupovat výherní sázenku Sportky.

Nebo když si nemusíme na nádraží kupovat pivo.