Náš klan Múdrych sov totiž v tom strašlivém vedru úřadoval natolik aktivně, až jsem se z té teploty v kanclu trošičku „zhroutil" :)

Jinak fotka (nebo aspoň náznak fotky) se asi dá skutečně uděla kdekoliv, člověk jen musí mít chvilku času na rozhlédnutí. Tohle jsou například dveře od nějakého hajzlíku (nebo čeho) na dvorku vesnické hospody, kde jsme se snažili popadnout dech po vyšlapání (ano, v těchto vederech jsme se s mou životní družkou vydali na kola) nejtáhlejšího a nejdelšího kopce na světě.

(Vzhledem k tomu, že jsem na kole naposledy pořádně seděl ještě v době, kdy jsem Emu tahal v cyklovozíku (6 let? 7 let?), tak to považuju za relativně slušný výkon. Obvzláště s přihlédnutím k vysokým teplotám.)

Ten den jsem překonal dva osobáky. První - v maximální teplotě, ve které jsem kdy sednul na kolo; druhý - v množství vody vypité během jednoho dne. Odpornou chuť té divné tekutiny nedokázalo zahnat ani šestero piv vypitých ještě během jízdy, ani další osmero lupnutých večer na pěší obhlídce Božího Daru.