Přenesli jsme si gril i nábytek z rozpečené terasy do stínu za dům na trávu, kde se - pokud se člověk moc nehýbal - dalo celkem vydržet. Jáchym, hladový jako herec, se dral ke stolu dlouho před tím, než byla večere hotová. Po trávě nedokázal židli posunout, takže seděl metr od stolu a žebronil: „Můžete mě někdo přisunout? .... Mamí... Tatí... máááámíííítááátííí.... KUBO! HAJNEJ!"
Od našich dětí mě už máloco překvapí, ale tento trautenberkismus to dokázal.
Zrovna šla kolem Ema a když viděla, jak mlčky zírám s otevřenou pusou, štěkla: „Jácho, tak se to neříká," - hodná holčička moje zlatá - „správně to je SANCHEZ! KUBO! HAJNEJ!".
