Dalmátské pobřeží, teplé letní ráno, tříletá holčička sedí sama na terásce, kolem jde dav patnácti lidí v plavkách s lehátky a opalovacími krémy.
"Eminko, vy nejdete na pláž?"
"Ještě ne-e, táta zase kadí."
Jiné ráno, jiný den, ale téma podobné, je to stejná holčička.
"Emo, nevíš, kde je dědeček?"
"Šel se vykadit.... Hmm, ... ale říkal vytentovat..."
Cesta do Chorvatska nám trvala 17 hodin (včetně zastávek na dětských hřištích a čekání na hranicích). Třetinu doby jsem strávil posloucháním výkřiků typu kdy už tam budem, už mě bolí nožičky, kdy už tam budem, nemůžu dýchat, kdy už tam budem, já chci bombón, kdy už tam budem, já si chci malovat, kdy už tam budem, ...
Když jsme konečně dojeli, vysoukal jsem se z auta a jenom jsem tupě čuměl. Ema ke mně přišla a povídá: "Tatínku, to jsme si ale udělali dlouhej výlet, co?"
Po příjezdu do Chorvatska se zmocnil Emy docela slušný chrapot. Možná z klimatizace z auta, možná si ho přivezla už z domova (toto je moje preferovaná varianta).
Nejen že tím byla citelně postižena její potřeba "jít si popovídat" s kýmkoliv v dosahu (bez ohledu na mateřský jazyk druhé osoby), navíc jsem jí pro jistotu zakázal i zmrzlinu (další rána egyptská).
"Emi, jdeš s náma na zmrzlinu"?
"Nemůžu, táta mi to nedovolí, mám chechot".
Sice jenom hajzlíky, ale až ze Slovinska. No přiznejme si upřímně - kdo z vás to má?
Na zahradě se mi rozpadnul starý vozík na hadici, tak jsem se vydal do obchodu s tím, že si vyberu pořádný, nerozbitný, kovový. A povedlo se.
Doma jsem vozík začal skládat. Ze začátku jsem byl spokojený, všechny díly kovové, ale WTF? Ocelové části se bez výjimky spojují pouze umělohmotnými spojkami, sotva silnějšími než kancelářšký papír. Stalo se nevyhnutelné a po pěti minutách jsem jednu spojku zlomil. Vozík za tisícovku v háji.
Docela se mě to dotklo a hlasitě jsem ze sebe vychrlil spoustu slov sestávajících se převážně z hlásek K, P, R a L. Ema (k mé hanbě) všechno sledovala. Když jsem konečně ztichnul, soucitně mě pohladila a říká: "Tatínku, to je práce na prd, co?"
Tisícovku jsem jim nehodlal věnovat a tak jsem jel vozík reklamovat. Rafinovaně jsem se rozhodnul nepřiznat ani náznak viny a všechno hodit na výrobce. Přišel jsem k reklamační přepážce a povídám: "Dobrý den, koupil jsem si u vás vozík, doma krabici rozbalím a tam jsem našel prasklou spojku."
V tom k pultíku přistoupí Ema, postaví se na špičky a reklamační paní sdělí: "No, a pak to táta zlomil."
... a nebo ne, našel jsem si ještě chvilku času, takže vás před dovolenou ještě něčím oblažím ...
Ráno cestou na vlak jsem minul pána, který šel na procházku se psem. Za mnou šel důchodce, který na něj bodře zvolal: "Ahoj kamaráde, kam tak ráno se psem?"
A pán se psem znuděně ucedil koutkem úst: "Ále, na procházku se psem..."
Blbina, ale potěší...
Chystám se na dovolenou, takže se asi na nějaký čas odmlčím - porucha nebude na vašem přijímači.
Ostříhal jsem Emče nehty a ona se nabídla, že na oplátku je teď ošmiká mně. Pod vidinou brutálních jatek jsem celou myšlenku striktně zamítnul: "Kdepak, Eminko. Nehtíky mi můžeš stříhat, až budu starej."
"Ale táto, ty's už přece starej byl!"
Dnes jsem byl s Emou nakupovat. Když už jsme všechno obstarali, říkám jí: "Eminko, ještě se chvilku půjdeme pomazlit s pivama, jo?"
Po chvilce čtení etiket se otočím, kousek dál stojí Ema u nastohovaných pivních přepravek, objímá je a hladí se o ně tvářičkou.
Budu si muset dávat pozor na to, co říkám...
Papaláši se nějak dozvěděli o mé chystané stávce (informace zde) a zákeřně mi v noci (asi přes GPS?) zavirovali mobil, takže mě ráno nevzbudil. Trapas - zaspat vlastnoručne pořádanou stávku...
Nicméně vše se nakonec v dobré obrátilo. Na Náměstí Republiky se zrovna konaly farmářské trhy, na které dorazil i jeden dobrý člověk z Rožnova. Díky jeho excelentnímu Rotschildovi jsem nakonec stávku úspěšně absolvoval. Dej Bůh štěstí.
