Poté, co si kolega včera v noci vložil do úst (po mnoha a mnoha speciálních pivech a kmínkách) Ctiradovu pýchu a Šárčinu krev (pořadím si nejsem jist), rozhodl se zajít k McDonald's na (jak neustále tvrdil) expreso. Obslužná paní už zavírala, všechno měla uklizené, stoly a podlahy vytřené. Nicméně kafe mu ještě uvařila. Onen nešťastník ještě ani nestačil poděkovat a už espresso (zběsilým mícháním) rozlil po celém širém uklizeném okolí.

Paní se zoufale chystala protestovat, nicméně byla přerušena následující (ne příliš srozumitelnou) obhajobou: "V pohodě, v pohodě, pro tyto účely mám sebou spoustu ubrousků z podniku Kokr and Sokr". Vytáhnul deseticentimetrový štůsek ubrousků a soustředěně se jal kávu rozmatlávat na dosud nepostižená místa.

Ke mně pak tlumeným hlasem omluvně dovysvětlil: "Vy jste si toho nevšimli, ale já jsem si ty ubrousky celej večer postupně schraňoval, protože jsem měl panickou hrůzu z toho, že ve vlaku nebudu mít do čeho smrkat".

Ještě dvě hodinky a tradááá na pár vitamínů.

"Jáchyme, ty se tady směješ, voe, a zatím ti umřel Pan prezident".

Nic... Výchovná lekce zcela bez efektu na vychovávaný subjekt.

Beztak by mě zajímalo, jaké bude mít tato generace morální vzory.

Tak jsem se konečně dokopal k migraci mých starých stránek. Jsou teď přístupné z horního menu v položce Fotozápisník - dlouho jsem přemýšlel, jestli je raději nemám celé vymazat, ale nakonec jsem se rozhodnul, že i blbá minulost je naší součástí. Číst to samozřejmě nemusíte :)

Včera jsme měli v práci besídku pro děti a jednou z atrakcí bylo malování na obličej. Večer pak Ema učinila životní rozhodnutí. "Až budu velká, stanu se malířkou dětí".

P.S. Ještě to nechám den dva uležet, ale možná fotku použiju do stejnojmenného tématu na DIGIaréně.

Nádražní rozhlas: "Upozorňujeme cestující, aby dbali své osobní bezpečnosti a ...". Zbytek hlášení (tj. "... nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku") je přehlušen dusotem stovek párů nohou beroucích perón útokem.

Já to samozřejmě nedělám. Pokyny oprávněných osob neignoruji a nerad se nechávám unášet stádem. Já už v kolejišti čekám dlouho před hlásáním.

O víkendu jsem na chodbu montoval nové zrcadlo.

"Eminko, pojď, prosím tě, zkontrolovat, jestli jsem to zrcadlo pověsil rovně."

"Ukaž? No jo, pěkný, dnes jsem celá v červeným..."

... ženská ...

Jedeme si takhle s Emou metrem a naproti nám sedí podezřelé individum. V uších narvaná sluchátka, v očích tupý výraz, v obličejové části těla spousta kovu, sprcha aspoň jednou měsíčně by neškodila.

Ema na něj kouká a povídá: "Tatínku, co to pán poslouchá za písničku?"

Otázka za milión, to by mě taky docela zajímalo: "Eminko, to nikdo neví."

"Hmm, asi cib cib cibulenka".

Neuvěřitelně přesný odhad. I když v pánově případě to byla spíš mak mak makulenka.

Po sto letech jsem měl včera tatarák. Mňam. Krkám česnek ještě teď.

Seznam faktorů ovlivňujících jízdní řád našeho autobusu (viz Za mlhy nejezdí - 21. listopadu 2011) považuji za nutné rozšířit o následující: pan řidič má periodu.

U jednoho z autobusů občas špatně dovírají přední dveře. Všichni normální řidiči to řeší tak, že se natáhnou, klepnou do nich a během pěti vteřin můžeme jet. Ne tak dnešní nešťastník. Nedosti na tom, že už k nám na zastávku přijel hodně pozdě (zpožďující faktor č. 5 - vítr), on ještě schválně zdržoval i odjezd. Od všech nastupujících cestujících vyžadoval strikní specifikaci cílové stanice (zvláštní vzhledem k tomu, že jsme nastupovali na předposlední zastávce jeho trasy) a než by do těch zpropadených dveří drcnul rukou, raději je (s výrazem ublížené mstící se manželky) sedmnáctkrát otevřel a zavřel. Značně stresující situace pro všechny cestující, kteří tímto ztráceli poslední zbytky naděje na stihnutí navazujícího vlaku.

Tak, a právě jsem vložil poslední fotku. A další už nemám připravené. To jsem zvědavej, co se stane zítra.

Docela dobře si ale dokážu představit, co se stane dnes po squashi, jelikož jsem včera konečně dobral antibiotika. Takže možná ani zítra na nějaké publikování nebudu mít náladu.

O víkendu jsem si uvědomil, že nejmladší sourozenci vlastně vůbec nemají ponětí, jak to v životě chodí.

Na návštěvě po zahájení kojení: "Jéé, teto, on ti to prso úplně ocucá!"

"Ale ne, on tak pije mlíčko."

"Ahá! Jako prasátko!"