V jídelně si všechny děti nechaly od rodičů z nudlové polévky vypreparovat všechny nechutnosti (jako například maso, petrželku, mrkev, ...) a pak začaly mudrovat:

"Mrkvička se musí papat, ta je na oči."

"Jo, to znám z Boba a Bobka."

"No, oni se vždycky tak nacpou mrkví, až je z toho bolí oči."

Dnes netradičně dlouhý

aneb Mluvením se prý uvolňuje nashromážděná frustrace

Druhou část dvoutýdenní dovolené (o první, diametrálně odlišné části, možná napíšu později) jsme trávili v Harrachově v hotelu Šedý vlk. Naprosto zodpovědně mohu doporučit všem, kterým nevadí:

- V den příjezdu čekat na mrazu od dvou hodin až do pěti na skupinu Poláků, kteří sice vyklidili jejich pokoje v deset ráno, ale až do večera zůstali na sjezdovce, aniž by uvolnili hotelové parkoviště.

- Muset si po odjezdu oněch vychcanců hodinku vyhrabávat místo na parkování.

- Bezmocně zírat na hotelového zaměstnance, který večer nastartoval frézu a aby projevil alespoň zdání nějaké činnosti, porajtoval závěje za parkovištěm. Sníh přitom foukal zpátky mezi auta (já jsem měl sníh jen do půl dveří, někteří ale až nad střechu. Následovala bezmocná zuřivost a další odhazování sněhu lopatou. Sněžilo ukrutným způsobem ještě tři dny, takže jsem ráno a večer cvičně vyhrabával auto ze sněhu sahajícímu až nad kola. Ukázalo se, že to byl prozíravý krok - po třech dnech přišla krátká obleva následovaná mrazy - neodhrnovaná auta byla zakonzervována devadesáti centimetry ledu).

- Naprosto bezohledný soused na parkovišti, který si ve středu dopoledne odhrabal Passata (každý plech jiná barva), přičemž aby se moc nenadřel, sníh házel k mému autu a ještě ho udupával (výsledná výška sněhu kousek pod okýnka). Na závěr zabodnul hliníkovou lopatu do takto vytvořené hromady udusaného sněhu a spokojeně odfrčel domů. Měl velkou sílu, takže lopata mi prošla až do dveří. Do mých krásných nových Luciferově-červených dveří. KURVA, že už to tak musím říct...

- Na závěr pobytu zaplatit přes tisíc korun za parkovací služby. Tak strašně mě to překvapilo, že jsem ani nestačil protestovat.

- Bydlet vedle sociálně silně nepřizpůsobivé rodiny (bloncka máma, dvě bloncky dcerušky + tři černovlasé dcerušky, potetovaný táta cca 160 kg tmavší pleti kombinace taxikáře a kolotočáře, pejsek pracovně označovaný šmejd řvoucí na pokoji bez přestání od rána do večera) žijící rušným nočním životem. Tato rodina jsa požádána o lehoulinké utišení v nočních hodinách (s tím, že nám na pokoji spí dvě malé děti) nás odměnila hromovým smíchem a silně zvýšenou frekvencí pohybu mezi pokojem a hotelovým barem doprovázenou mohutným boucháním dveří (možná doma neměli kliky) a řvaním na chodbách.

- Stravovat se v hotelové restauraci, jíž vládli absolutně zmatení číšníci (což až tak nevadilo) a NAPROSTO neschopný kuchař (což vadilo hodně - po prvním dnu jsme do jídelny chodili sami, jelikož jsme měli polopenzi a mimino). Říct, že se jídlo nedalo žrát (s prominutím) je ještě nadhodnocování velice smutné skutečnosti.

- Kouření, kouření a ještě jednou kouření. K hale s recepcí a dětským koutkem (sestávajícího ze smutného koberečku 1m*1,5m neurčité barvy a pár prastarých nefunkčních hraček) přiléhal bar, kterým se zároveň procházelo do jídelny. V baru se neuvěřitelně hulilo (nutno podotknout, že 90% dýmu vyprodukoval hotelový personál), dveře se zásadně nezavíraly, takže kouř byl všude. V jídelně, v herně, na chodbách, často i v pokoji.

- Platit nemalé částky za vstup do hotelového bazénu. Možná je to běžná praxe, já jsem se s tím ale setkal poprvé. Na protest jsem jim do něj poslední večer načural.

- Poslouchat hlasité komentáře mužské části hotelového personálu na adresu tělesných proporcí ubytovaných dam v přítomnosti oněch dam...

- Cestu ke sjezdovce si prošlapat po pás hlubokým sněhem, přičemž jedno z hesel hotelu je "sjezdovka přímu o hotelu".

- Každý den sledovat procesí "managementu?" hotelu, jak se prochází rozvážným krokem kolem budovy a řeší problém "kam s ním" (sněhem). Pokaždé to skončilo povzdechem, pokrčením rameny a bujarým zvoláním "to je aspoň zima, to u nás v Doksech není ani vločka!". A tím to skončilo. Všichni ostatní majitelé nemovitostí v Harrachově vyhrnovali, frézovali a uklízeli, v Šedém vlkovi se moudře rokovalo.

Ještě bych mohl dlouze hovořit na dané téma a na závěr pak přidat chválu na ochotu a profesionalitu špinavých vlekařů na přilehlém dětském svahu vydechujícím do tváří malých lyžařů rumové výpary s cigaretovým kouřem ("Jéžiš, ženská, nedělejte tady tyjátr a pohněte kostrou", "Né, pani, to nejsou malé děti, to jsou Němci a jsou úplně blbí, protože po dvou dnech neví, jak se náš vlek používá. ŠNELA, ŠNELA!!!"), stejně jako na citlivý přístup dětských instruktorů lyžování k tříletým lyžařům ("Ty vole, ještě jednu hodinu tady s tímhletím moulou a pak na to jebu, vole").

Ale myslím, že pro dnešek už stačí...

Tak miláčkové, ještě nějak v práci přetrpět zbytek dnešního dne a pak už jen hory, sníh, pivo, svařáci a slivovice. Dva týdny. Takže se s největší pravděpodobností uvidíme až koncem ledna.

Když to půjde dobře, třeba si i přivezu fotku dvě...

Ema odjakživa moc prožívá veškeré svoje bolístky, všechna skutečná i domnělá zranění se musí okamžitě ošetřit (svého času byl pro ni nejlepším dárkem náplast - během pěti minut si byla schopná na sebe nalepit celé balení) a každá změna stavu se musí hlásit (vyžaduje to jistou otrlost být schopen vyslechnout dvacetkrát za hodinu, že ji bolí ten a ten zoubek, ouško, prstíček, nehtíček, kolínko, bříško, vlásek...).

Dnes ráno to všechno shrnula do jednoho krátkého prohlášení: "Maminko, když mě bolí to bříško, můžu si mastičkou na exém namazat kolínko?"

Začátek expedice Apalucha - dva tatínci, dvě holčičky, plná chalupa maminek (cizích) a pivo - se začíná povážlivě blížit. Sbaleno na první večer už mám:

Holba Šerák: světlé výčepní pivo
Standardní balení: plechovky, karton (24x0,5l)
Charakteristika: Vlajková lod značky Holba. Světlé výčepní pivo medově zlaté barvy s lahodně nahořklou, jemně chmelovou chutí a dokonalým řízem.

Teď se jenom trošku psychicky zklidnit (viz video) a o víkendu jedeme!

Hleďme, co jsem právě našel válet se ve foťáku. Po chvíli přemýšlení mi dochází, že to muselo být focené v noci po vánočním večírku. Sice si nevybavuju kdy a co jsem to vlastně fotil, nicméně uhodnout to asi není těžké...

Od Vánoc tohle u nás hraje do zblbnutí pořád kolem dokola:

Tenhle kluk, včera mi pusu dal.
Tenhle kluk, včera mi pusu dal.
Divnej kluk pořád chodil sám, a, á,
v našem parku jen tak ó,o,ó,o.
Sedával na kytaru hrál a, á,
...

Existují mraky interpretek této písně, ale my máme samozřejmě verzi s Dádou. Ema je v tranzu a neustále kvílí "a á, o ó o ó, áááá". Běda ji ale požádat, aby písničku zazpívala. Zardí se, sklopí hlavu a začne se puberťácky chichotat...

A to jsem myslel, že mě to čeká nejdřív za deset let. Aspoň budu připraven, horší už to určitě nebude...

Přátelé, zdá se to neuvěřitelné, ale MoML dnes slaví rok. To chce oslavu. Štěpán, či dva (či pět) k obědu by to mohl vyřešit...

Počasí jak v říjnu :(

Až vám bude někdo nabízet točené pivo Delirium Christmas (http://www.delirium.be), nepijte to. Slušných 10 alkoholických procent skutečně dokáže udělat čest jeho jménu.

Včera při večeři Ema hodila očkem na betlém pod stromečkem a sdělila mi, že ve školce si povídali o třech králích. Překvápko.

Potom zazpívala začátek koledy My tři králové. Ještě větší překvápko.

A že prý se jeden jmenoval Baltazar. To už mi z otevřené pusy vypadlo kus uzeného masa s čočkou (zbytek od novoročního oběda).

Společně jsme pak dali dohromady i zbylá jména a připomenuli jsme si, že šli do Betléma k Ježíškovi. A že mu nesli dárek. Podle Emy se tenkrát údajně jednalo o skluzavku...

Štedrý vecer, dárky rozdány, dítě narvané do nových plavek spokojeně sleduje z pohovky Popelku, vyčerpaní rodiče se drží v objetí.

No, drží v objetí - spíš se navzájem podpírají, aby vysílením nepadli.

Ema na nás mrkne jedním okem a suše prohodí: "Ty se mazlíš s tátou? Pozor, ať ho neposlintáš."