14. července 2011
Ani to netrvalo moc dlouho, a kdybych se občas nepodíval do fotek, ani bych už nevěděl, že jsem na nějaké dovolené byl. Není to smutná pravda?
Ani to netrvalo moc dlouho, a kdybych se občas nepodíval do fotek, ani bych už nevěděl, že jsem na nějaké dovolené byl. Není to smutná pravda?
Na dovolené jsme jeden večer slavili sedmdesátiny (ne moje). V ne úplně příčetném stavu jsme se převlékli do ženského oblečení a šli gratulovat. Jelikož jsem si (vyjímečně) přibalil jen velice málo dámských svršků, uvázal jsem si přes huňatá ňadra velký vypůjčený šátek sahající až na zem a na krk jsem si zavěsil obrovské korále. Vypadal jsem, jako když těhotná medvědice proběhne čínskou prádelnou.
Co mě ale na chvíli zbavilo daru řeči, byla reakce Emy. Nejdřív na mně dlouho beze slova s otevřenou pusou zírala a pak mi se slzami v očích třesoucím se hlasem řekla: "Tatínku, já chci být taky tak krásná jako ty".
Zmrzlina FUSIONS z BURGER KING nesahá McFlurry od McDONALD'S ani po kotníky (no, trošku jsem se do toho zamotal, ale v podstatě jsem chtěl říct, že FUSIONS už si nekoupím).
O ničem jiném dnes psát nebudu, jelikož se zarochňávám do (pracovní) deprese a nakonec bych musel jmenovat, což by se mi nepochybně vymstilo. Přijímám pracovní nabídky - postavte se spořádaně do fronty a nestrkejte se, vyslechnu každého.
Na dovolené se do omrzení zpívala pivní píseň. Má strašně chytlavou melodii, bohužel ji nemůžu vyhnat z hlavy. Tak jsme to s Emou alespoň pojali pozitivně. Každému na potkání ji spolu zazpíváme a sklízíme ohromné úspěchy. Ve smyslu ona sklízí. Zatím. Už se těším, až ji zazpívá po prázdninách ve školce.
Včera jsem šel do hospody na jedno,
na to malý půllitrový točený pivo.
Já mám rád pivo,
to je moje cukroví,
já mám rád pivo,
a piju hlavně plzeňský.
Zpívá se to pořád dokola až do úplného zblbnutí, za poslední slovo se pokaždé dosadí jiná značka. Pro tříletý děti dobrý, ne?
Dalmátské pobřeží, teplé letní ráno, tříletá holčička sedí sama na terásce, kolem jde dav patnácti lidí v plavkách s lehátky a opalovacími krémy.
"Eminko, vy nejdete na pláž?"
"Ještě ne-e, táta zase kadí."
Jiné ráno, jiný den, ale téma podobné, je to stejná holčička.
"Emo, nevíš, kde je dědeček?"
"Šel se vykadit.... Hmm, ... ale říkal vytentovat..."
Cesta do Chorvatska nám trvala 17 hodin (včetně zastávek na dětských hřištích a čekání na hranicích). Třetinu doby jsem strávil posloucháním výkřiků typu kdy už tam budem, už mě bolí nožičky, kdy už tam budem, nemůžu dýchat, kdy už tam budem, já chci bombón, kdy už tam budem, já si chci malovat, kdy už tam budem, ...
Když jsme konečně dojeli, vysoukal jsem se z auta a jenom jsem tupě čuměl. Ema ke mně přišla a povídá: "Tatínku, to jsme si ale udělali dlouhej výlet, co?"
Po příjezdu do Chorvatska se zmocnil Emy docela slušný chrapot. Možná z klimatizace z auta, možná si ho přivezla už z domova (toto je moje preferovaná varianta).
Nejen že tím byla citelně postižena její potřeba "jít si popovídat" s kýmkoliv v dosahu (bez ohledu na mateřský jazyk druhé osoby), navíc jsem jí pro jistotu zakázal i zmrzlinu (další rána egyptská).
"Emi, jdeš s náma na zmrzlinu"?
"Nemůžu, táta mi to nedovolí, mám chechot".
Sice jenom hajzlíky, ale až ze Slovinska. No přiznejme si upřímně - kdo z vás to má?
Na zahradě se mi rozpadnul starý vozík na hadici, tak jsem se vydal do obchodu s tím, že si vyberu pořádný, nerozbitný, kovový. A povedlo se.
Doma jsem vozík začal skládat. Ze začátku jsem byl spokojený, všechny díly kovové, ale WTF? Ocelové části se bez výjimky spojují pouze umělohmotnými spojkami, sotva silnějšími než kancelářšký papír. Stalo se nevyhnutelné a po pěti minutách jsem jednu spojku zlomil. Vozík za tisícovku v háji.
Docela se mě to dotklo a hlasitě jsem ze sebe vychrlil spoustu slov sestávajících se převážně z hlásek K, P, R a L. Ema (k mé hanbě) všechno sledovala. Když jsem konečně ztichnul, soucitně mě pohladila a říká: "Tatínku, to je práce na prd, co?"
Tisícovku jsem jim nehodlal věnovat a tak jsem jel vozík reklamovat. Rafinovaně jsem se rozhodnul nepřiznat ani náznak viny a všechno hodit na výrobce. Přišel jsem k reklamační přepážce a povídám: "Dobrý den, koupil jsem si u vás vozík, doma krabici rozbalím a tam jsem našel prasklou spojku."
V tom k pultíku přistoupí Ema, postaví se na špičky a reklamační paní sdělí: "No, a pak to táta zlomil."
... a nebo ne, našel jsem si ještě chvilku času, takže vás před dovolenou ještě něčím oblažím ...