Na zastávce se baví dvě pubertální holčičky (odhadem sedmá třída):

"Já mám pocit, že když někdo někoho popichuje, tak se mu líbí."

"Však jo - on jí řekl, že vypadá jak veverka. Ona se ale hned naštvala a začala ho mlátit."

"Je úplně blbá..."

Víte, jak můžete být nejochotnějším a zároveň nejneužitečnějším člověkem na světě?

"Jéé, maminko, koukej, támhle letí tučňák!"

"OLAP kostka je celá v paměti, aby forecasty byly rychlé a to je super. Občas to ale někdo s požadavky na forecast přežene a pak spadne celý server. Což už není super, ale trapas..."

To je na facku

Sedíme v hospodě, kde je na čepu 10-12 různých speciálů malých pivovarů, přijde Rusák a začne se dožadovat Staropramenu...

V tarifních pásmech PID (Pražské integrované dopravy) aby se čert vyznal.

Nejmenovaný člověk s akademickým vzděláním:

Od posledně se nám ta vyplachovadla nějak rozmnožila. Jenom doufám, že ten fíra kloktá až po šichtě...

Někdy můžete někomu naslouchat celé hodiny a stejně netušíte, o čem mluví, jindy zase stačí zaslechnout dvouvteřinový útržek cizího hovoru a vaše představivost dostane krmivo na dlouhou dobu dopředu.

Poslouchat za dveřmi se nemá

... na druhou stranu někteří lidé, obzvláště hlasití mobilní telefonisté, vám kolikrát nedají nejmenší šanci. Já osobně na ně mám (až s krutou statistickou anomálií) neuvěřitelné štěstí ve vlaku. Co já už jsem se s nimi nařešil účetních a obchodních problémů, rozvodů, oprav střech a špatně zbudovaných bazénů, výletů do Alp a na Riviéru, koupí nejnovějších SUV a starých pneumatik na stodvacítky; vztahy s pitomými sousedkami a špatná vysvědčení už ani nepočítám.

Dnes ráno se zrovna jeden dálkový student snažil omluvit ze zkoušky tak pitomým způsobem, že jsem mu to nevěřil ani já. A to jsem s ním uprostřed mrazem spálených polí v tom stojícím vlaku (ano, opět) tvrdnul také, takže jsem věděl, že si nevymýšlí.

To mi ale připomnělo nedělní odposlech na sedačkové lanovce v areálu Obří sud (pro rodiny s dětmi velice doporučuji).

Osoby a obsazení (zleva): táta, máma, jejich dítko, prázdná sedačka, já (Ema tam naštěstí nebyla, zrovna relaxovala v hospodě u párku v rohlíku).

Máma: "Je to tady super, jenom mě trošku tlačí boty. Pořád mi otíkají nohy, to mám asi z těch prášků".

Táta: "Vidíš, to máš z toho, že mě neposloucháš. Já jsem ti říkal, ať k tomu doktorovi nechodíš. A pak jsem ti říkal, ať ty prášky zahodíš. Vzhledem k frekvenci a gumiláriu se to beztak nevyplatí."

Synek: Z nevědomosti mlčí.

Já: Také mlčím, jelikož mi mozek odmítá zpracovat čerstvě nabytou informaci. Ostatně ani teď si nejsem zcela jist, jestli se bavili o tom, o čem si myslím...

No nemyslete si, oni to ti pouliční alkoholici vůbec nemají lehké.

Dnes se mi vzácně sešla fotka s příběhem.

Právě jsem si na pár vteřin sundal sluchátka a zaslechnul jsem tento „střípek“ konverzace kolegů:

Poznámka - kdo jste už stihli přečíst včerejší článek, tak si dnes, prosím, přečtěte jeho úvod ještě jednou.

Člověk velice snadno zapomene, že ne každý se orientuje v místní minipivovarnické scéně.

Dnes ráno jsem poslouchal zprávy na jisté nejmenované rozhlasové stanici,...

... a pak už se jenom pilo.

To je pořád samej „Pivní test pravdy“ a „Předsudky nechej za dveřmi“, tak jsem ten Gambáč o víkendu bez předsudků otestoval.