Zobrazení položek podle značky: Emy hlášky

"Tatínku, nespinkej tak nahlas..."

"Tatínku, zítra jdeme se školkou na pohádku. Do kunduráku."

Tak nevím, co vlastně pan ředitel v tom kulturáku provozuje...

Katka se rozhodla, že se pravidelným večerním navštěvováním fit centra zbaví (během těhotenství) pracně nabytých kil.

Včera ji při oblékání cvičebního úboru Ema sledovala okem zkušeným a pak prohodila: "Jdeš na logopedii, co?"

No nic, mějte se tu pěkně, příští týden mám dovolenou, tak se zase trošku odmlčím.

O víkendu jsem se s Emou díval na Autosalon. Oba nás zaujala reportáž o Maserati GranCabrio Sport.

"Tatínku, to auto se mi líbí, to bych potřebovala".

"No jo, ale to je hodně drahý".

"Aha - tak to bys musel dát VELIKOU tlustou korunu".

Nevím sice, jestli ji zaujalo auto nebo barva, ale už předem lituji jejího budoucího manžela.

"Eminko, ještě se jdi vyčurat a vyjedeme. Ať tu svatbu stihneme."

Úkol mlčky splněn. Za přemýšlivého ticha probíhala i první část cesty. Pak už to ale nevydržela: "Tatínku, na svatbě se čurat nesmí?"

"Ve školce byly takové hlasy, že jsem si ani nemohla popovídat s paní ředitelkou. Ona se ale přejmenovala na učitelku."

Volně přeloženo: "První den po prázdninách děti tak řvaly, že jsem i já měla velké potíže, když jsem se snažila vymluvit mozek z hlavy paní ředitelce, která už po půl dnu musela na chvilku vystřídat naši paní učitelku."

Díky příznivé kombinaci svátků, narozenin, návštěv babiček a podobně spousta lidí v Emině okolí dostávala v poslední době dárečky. Až na mně, přirozeně. Emince to asi přišlo líto, a když jsem včera dorazil z práce, chtěla mě potěšit milosrdnou lží:

"Tatínku, máš doma překvapení. V taštičce. Od maminky. Někam ho schovala - asi do skříně. Je tam kravata, košile a tepláky."

Vzhledem k tomu, že jdeme zítra na svatbu a můj zbývající oblek pořád zůstává sražený (od posledně - viz. 19. července 2011 - se naopak srazil ještě o kousíček víc), nějaké pěkné tepláky by se mi hodily.

Jak jsem slíbil 17. srpna, vkládám zrcadlovkový remake. Třeba vás ochladí v tomhle počasí, kdy už ani pivo neosvěžuje...

A když už tu máme archivní fotku, přidám i archivní příběh (doufám, že tady ještě není).

Vždy, když v neděli večer odjíždíme od rodičů, dědeček běží kolem auta, zběsile buší do oken, dveří i střechy a pokřikuje na Emu upoutanou do sedačky různá hesla.

Posledně hulákal něco, co si už sice nepamatuju, ale znělo mi to, jakoby citoval texty z náhrobních kamenů. Chtěl jsem mu oplatit stejnou mincí, tak povídám Emě "Emi, řekni dědečkovi, ať tu odpočívají v pokoji".

"Dědečkůůů, máte si s babičkou lehnout do obýváku!"

Od té doby, co Ema chodí do školky, považuje odpolední spánek za neodpustitelnou ztrátu času. Dá se s tím celkem žít, pokud se smíříte s faktem, že večer je tak strašně unavená, až její chování vykazuje známky sebevražedných tendencí.

Nedávno večerní únava  - a z ní plynoucí protivnost - přesáhly veškeré rozumné meze. Následoval vážný rozhovor, po kterém ještě ten samý večer slíbila, že si druhý den po obědě půjde na chviličku lehnout.

Na zítří, sotva ustal cinkot příborů, zavládlo krátké významné ticho naplněné rodičovským očekáváním.

"... no ... a tak s tím spinkáním jsem si to zamožejmě rozmyslela ..."

Rozpolcená osobnost

"Ti budó kókat, viď?" - neomylné znamení, že po prázdninách trávených v různých koutech republiky nastal čas k návratu domů.